Komfortní ženy byly ženy a dívky, které v okupovaných zemích byly nuceny japonskou armádou k sexuálnímu otroctví během druhé světové války.
Je to téměř století, co byly první ženy nuceny k sexuálnímu otroctví pro císařské Japonsko, avšak podrobnosti o jejich otroctví zůstávají v Japonsku a zemích, které byly okupovány, bolestivé a politicky rozdělující. Záznamy o podrobení žen jsou nedostatečné, jelikož asi 90 procent komfortních žen válku nepřežilo.
V počátečních stádiích války Japonské orgány najímaly prostitutky konvenčními prostředky. V městských oblastech se vedle únosů používala běžná reklama pomocí zprostředkovatelů. Zprostředkovatelé zveřejňovali inzeráty v novinách obíhajících v Japonsku a v japonských koloniích - Koreji, Tchaj-wanu, v Mandžukuu a v Číně. Zejména v Koreji usnadňoval Japonsku stávající systém licencované prostituce nábor žen ve velkém počtu.
Počátek vojenských nevěstinců
Ačkoli vojenské nevěstince v japonské armádě existovaly od roku 1932,široce se rozšířily po jednom z nejznámějších incidentů, kdy se pokusilo císařské Japonsko ovládnout Čínskou republiku a široký pás Asie.
Masové znásilňování děsilo svět a císař Hirohito se obával o jeho dopad na image Japonska. Nařídil tedy armádě rozšířit své takzvané „komfortní stanice“ neboli vojenské nevěstince ve snaze zabránit dalším krutostem, omezit pohlavně přenosné choroby a zajistit stabilní a izolovanou skupinu prostitutek, které by uspokojily sexuální chutě japonských vojáků.
Život v nevěstinci
Mnoho žen bylo podvedeno nebo přemluveno, aby šly pracovat do nevěstinců. Na základě falešných charakterizací a příslibů peněz se do práce přihlásilo mnoho korejských dívek, aby pomohly snížit rodinné dluhy. Mladé dívky byly ale často i unášeny jak z ulic, tak z jejich domovů.
Jakmile dorazily na místo, byly zbaveny všech věcí, které měly u sebe a vojáci je okamžitě nutili k souloži se svými únosci za brutálních nelidských podmínek. Ačkoli byly zkušenosti každé ženy jiné, jejich svědectví sdílí mnoho podobností: opakovaná znásilnění, jejichž intenzita se zvyšovala před bitvami, trýznivá fyzická bolest, těhotenství, sexuálně přenosné nemoci a bezútěšné podmínky.
Dívky měly danou pracovní dobu, ve které byly několikrát znásilněny. Vojáci dokonce před dveřmi každé místnosti stáli v řadách. „Pokud to jednomu trvalo moc dlouho, ten druhý na řadě začal bušit na dveře,“ vzpomíná Kim Bok-Dong, přeživší jednoho z nevěstinců. „Na konci dne nás přišli zkontrolovat zdravotníci, ošetřili části těla, které to potřebovaly, dali nám injekce a řekli, abychom si vzaly léky.“
Pozůstalé ženy často žily většinu svého života v izolaci, ponížení, hanbě a extrémní chudobě.
Dokumenty byly zničeny
Do konce druhé světové války bylo v nejméně 125 nevěstincích zotročeno 20 000 až 410 000 žen. Po skončení války však byly dokumenty o systému japonskými úředníky zničeny, takže čísla vycházejí z odhadů historiků, kteří se opírají o různé dokumenty, které se podařilo dochovat. Když se Japonsko po druhé světové válce znova postavilo na nohy, příběhy o zotročování žen byly bagatelizovány, protože na tento nechutný pozůstatek minulosti chtěli všichni zapomenout.
Po celá desetiletí zůstávala historie komfortních žen bez dokumentace a bez povšimnutí. Když se o tomto tématu diskutovalo v Japonsku, úředníci trvali na tom, že tyto stanice nikdy neexistovaly.
Za posledních 30 let podali pozůstalí z Jižní Koreje, Tchaj-wanu, Filipín, Číny a Nizozemska celkem 10 žalob na japonskou vládu u japonských soudů. Přeživší však nakonec ve všech těchto případech prohráli, než se jim v lednu podařilo zvítězit v Jižní Koreji.
Stále je naživu několik desítek žen, které Japonsko donutilo k sexuálnímu otroctví. Jednou z nich byla již zmíněná Kim Bok-Dong, která zemřela v roce 2019. Youtube kanál Asian Boss s ní však ještě udělal rozhovor, na který rozhodně doporučuji se podívat. K dispozici je zde:
Zdroje:
Asian Boss