Korejské lidové příběhy byly předávány po stovky let a v Koreji se o nich dodnes mluví. V K-dramatech, dětských knihách a románech je mnoho moderních interpretací.
Mnoho lidových příběhů vychází z buddhismu a filozofických učení Konfucia. Často se v nich objevují dobří a zlí duchové, kteří pomáhají spravedlivým, nebo hledají odplatu za přestupky. Lidé mohou trpět kvůli hříchům spáchaným v tomto i minulém životě.
Druh korejského lidového příběhu zvaného Imuldam 이물담 obsahuje nadpřirozená stvoření. Goblin, známý jako Dokkaebi v tradičním folklóru, je duchem, který ovládá neživé předměty. Reprezentace smrti v korejských lidových příbězích je Grim Reaper 저승사자. Vládce podsvětí, Yeomra, vysílá Grim Reapers jako posly.
Lidových příběhů je stovka, jsou plné zajímavých témat a rozmanitých poselství, a rozhodně stojí za to si některé z nich přečíst. Já jsem pro vás dnes připravila 5 povídek, které v Koreji patří k těm nejznámějším.
Hungbu a Nolbu
Příběh dvou bratrů Hungbu a Nolbu je jedním z nejtypičtějších a nejoblíbenějších ze všech korejských lidových příběhů.
Kdysi dávno žili dva bratři. Starší bratr se jmenoval Nolbu a mladší Hungbu. Starší bratr, přestože byl velmi bohatý, byl nesmírně chamtivý a pomstychtivý muž, který svým sousedům neustále způsoboval potíže. Jeho mladší bratr byl na druhé straně chudý, ale velmi laskavý. Hungbu byl velmi tvrdě pracující dělník, ale z nějakého důvodu neměl mnoho štěstí. Jeho žena a děti neznali dny, kdy by neměli hlad. Vedli velmi politováníhodný život.
Jednoho dne, když se Hungbu vracel z práce, začal had útočit na vlaštovčí hnízdo. Když jedna z vlaštovek viděla hada, spadla na zem a zlomila si nohu. Hungbu zahnal hada pryč a ošetřil zlomenou nohou ptáčka. Následující jaro se rodina vlaštovky vrátila a dala Hungbuovi semínko jako poděkování. Ten semínko zasadil na dvorek a čekal, až rostlina vyroste.
Na rostlině uzrály tykve. Hungbu a jeho rodina jednu z nich rozřízli na polovinu, a k jejich velkému překvapení našli uvnitř drahokamy. Za peníze z prodeje těchto drahokamů si koupili nový dům a stali se velmi bohatými.
Pověsti, že Hungbu byl bohatý, se rozšířily po celém městě a dostaly se až k jeho staršímu bratru. Nolbu bez váhání přišel za Hungbem a zeptal se ho, jak se mu povedlo tak rychle zbohatnout. Nolbu si vyslechl celý příběh a udělal to samé, kromě toho, že zlomil nohu vlaštovky sám. Vlaštovka mu přinesla následující jaro semínko a Nolbu jej zasadil. Když přepůlil každou svou tykev, z každé z nich vyšly různé prvky ničení; první obsahovala skřítky, kteří ho bili kvůli jeho chamtivosti, druhá způsobila, že jej přišli navštívit sběratelé dluhů a požadovali platbu, a třetí uvolnila záplavu bahnité vody, která zaplavila jeho dům.
Nolbu a jeho manželka najednou ztratili veškeré své bohatství. Svou chybu si nakonec uvědomili a požádali Hengbu, aby jim odpustil a žili spolu šťastně až do smrti.
Víla a dřevorubec
Víla a dřevorubec je jedním z nejpopulárnějších ze všech korejských lidových příběhů. Spousta dětí v Koreji si přečetlo a zamilovalo tuto milostnou povídku.
Kdysi dávno žil chudý dřevorubec, který bydlel se svou matkou. Jednoho dne pomohl zraněnému jelenu uniknout lovcům. Jako projev vděčnosti informoval jelen dřevorubce o nedalekém rybníku, kde víly sestupovaly z nebes, aby se každý měsíc vykoupaly. Jelen také prozradil, že se dřevorubec může oženit s jednou z nich, musí jen sebrat a schovat její oblečení, díky kterému může víla lítat.
Byla zde jen jediná podmínka: všechno mělo být před jeho manželkou utajeno, dokud s ní nebude mít alespoň tři děti. Díky radám jelena dřevorubec uspěl, vzal si jednu z víl a měl s ní dvě děti.
Spokojený a šťastný se nyní cítil dřevorubec dostatečně odvážně, aby své manželce ukázal oblečení, které před ní kdysi skryl. Když žena znovu uviděla křídla, cítila stesk a touhu vrátit se domů. Nakonec se rozhodla odejít do nebe a vzala s sebou i své děti.
S tímto neočekávaným obratem událostí byl dřevorubec velmi rozrušený a znovu se obrátil na pomoc jelena. Ten mu pomohl se dostat do nebe a znovu se sejít s manželkou. Postupem času se dřevorubec začal strachovat o svou matku, kterou nechal na zemi. Jeho žena, která chápala pocity dřevorubce, mu poskytla okřídleného koně, který ho mohl bezpečně dopravit na zem a zpět. Varovala ho ale, aby nikdy z koně neslézal.
Během výletu však dřevorubec rozlil horkou kaši své matky na záda koně, a když se vyděšený kůň vztyčil na nohy, jezdec spadl na zem. Okřídlený kůň odletěl zpět do nebe a nechal nešťastného dřevorubce za sebou. Dřevorubec se už nikdy nemohl vrátit do nebe. Smutný a osamělý se později proměnil v kohouta, který kokrhá jeho zármutek na oblohu.
Kongji a Patzzi
"Příběh o korejské Popelce"
Kongji a Patzzi je populární korejský lidový příběh, který vznikl kolem pozdního Joseonova období. Historka má 17 různých podob, románová verze vyšla poprvé v roce 1928.
Bezdětný pár byl požehnán velmi krásnou holčičkou, kterou pojmenovali Kongji. Matka bohužel zemřela, když Kongji bylo 100 dní. Když jí bylo čtrnáct let, její otec se znovu oženil. Našel si krutou vdovu, která měla velmi ošklivou dceru jménem Patzzi. Otec po nějaké době zemřel také. Jakmile se stalo, nevlastní matka a Patzzi se začaly chovat ke Kongji velmi nespravedlivě. Hladověly ji, oblékly do starých hadrů a přinutily ji, aby dělala veškerou nejšpinavější práci v domě.
Jednou donutila nevlastní matka Kongji, aby orala pole dřevěnou motykou. Motyka se brzy zlomila a Kongji se rozplakala ze strachu, že ji matka znovu zbije. Z ničeho nic se objevila kráva, která ji utěšila, zorala pole za ní a poslala ji domů s košem jablek. Nevlastní matka ji však obvinila z krádeže jablek, dala celý koš Patzzi a odmítla dát Kongji večeři.
Jindy zas dostala za úkol naplnit obrovský hrnec s dírou ve dně. Kongji nosila koše vody a snažila se hrnec naplnit, marně. Najednou se objevila želva, která zablokovala díru, kterou voda protékala, a Kongji se tak podařilo hrnec naplnit. Nevlastní matka byla ale ještě rozzlobenější než naposled a dala jí pořádný výprask.
Po nějakém čase vládce města oznámil, že hledá ženu. Na jeho počest byl uspořádán bál a každá dívka se měla zúčastnit. Obě sestry byly pozvány, a nevlastní matka doufala, že si pán vybere Patzzi, ale obávala se, že jí Kongji zmaří šance. Když přišel den bálu, postavila matka před Kongji obrovský pytel rýže, kterou musela oloupat. Kongji požádala o pomoc nebe a objevilo se hejno vrabců, kteří jí pomohli. Poté k ní sestoupila víla a oblékla ji do krásných šatů a barevných bot. Do paláce ji transportovali čtyři muži v nádherném palanquinu.
Všichni obdivovali dívčinu krásu. Vládce se jí chtěl zeptat na jméno, když ale Kongji mezi hosty zahlédla nevlastní matku a sestru, hrůzou utekla. Jak utíkala přes most, zakopla a jedna z jejích bot spadla do proudu. Vládce ale botu našel a prohlásil, že si vezme ženu, které bota patří. Služebníci začali zkoušet botu na každé ženě v zemi. Když dorazili do vesnice, kde bydlela Kongji, pán svou nevěstu našel.
Patzzi žárlila na sestřino manželství a tak ji utopila v řece, poté se přestrojila za Kongji, aby žila se svým novým manželem. Kongjin duch začal strašit lidi v okolí řeky, až se mu jednoho dne postavil statečný muž a dozvěděl se celou pravdu. Muž vše vládci vypověděl a ten šel hledat tělo v řece. Místo mrtvého těla však vytáhl zlatý lotos. Políbil jej a v náruči znovu držel svou ženu.
Vládce odsoudil Patzzi k smrti a přikázal sluhům, aby z těla udělali omáčku. Tu poslali nevlastní matce. V domnění, že je to dar od své dcery, matka omáčku snědla. Když ji kuchař vše odhalil a matka zjistila, že je její dcera mrtvá, upadla do bezvědomí. Nikdy se už neprobudila.
Tygr a Tomel
Tento příběh má dlouhou tradici a je vypravován po celé zemi. Do školních učebnic je zařazen od japonského koloniálního období a ve dvacátých letech 20. století byl upraven jako příběh pro děti. Podobné vyprávění lze nalézt ve staroindické sbírce Panchatantra ze 4. století
Hluboko v horách byla malá, tichá vesnice a na hoře za touto vesnicí žil obrovský tygr, strašlivá bestie, jejíž řev způsobil, že se každé stvoření třáslo strachy, když jej slyšelo. Jednoho zasněženého zimního večera měl tygr hlad a tak se vplížil dolů do vesnice, aby si sehnal něco k jídlu.
Po chvíli přišel k domu a zastavil se před oknem, ze kterého šel slyšet pláč dítěte. "Aaang! Aaang! Aaang! “ Dítě znělo vyčerpaně, jako by už dlouho plakalo, a přesto pokračovalo bez přestávky.
"Dívej se! Liška!" snažila se matka dítě utišit. "Přestaň brečet, nebo tě uslyší a přijde tě sníst!"
Dítě bylo stěží rozptýleno - plakalo stejně hlasitě. Matka se pokoušela svého potomka uklidnit, řev ale nepřestal. Tak to zkusila znovu: "Dívej se! Je to medvěd! Otevírá své obrovské čelisti, aby tě snědl! “, ale dítě se vůbec nebálo. Stále plakalo bez sebemenšího přerušení.
Tygr se přikrčil za oknem a přemýšlel. "Jaké dítě se nebojí lišek nebo medvědů?", říkal si. "Určitě je to odvážné dítě." Byl plný obdivu, ale rachot v břiše mu připomněl, proč přišel do vesnice, a připravil se vrazit do místnosti.
"Dívej se!" zvolala matka: „Velký tygr z hor je tady, hned za oknem!“
Při tom se tygr zastavil. "Podívám se, jak je vyděšený, než ho sním," pomyslel si a nahlédl do místnosti, aby se potěšil. Dítě ale stále plakalo bez sebemenších známek strachu.
Tygr nikdy ve svých dlouhých letech nenarazil na člověka nebo zvíře, které by se ho nebálo. Když se chystal skočit do místnosti, matka naposledy zvolala: „Podívej! Tomel*! “ a dítě přestalo plakat. Z ničeho nic, byl klid!
V náhlém tichu tygra vyděsila hrozná myšlenka. "Tomel!" , myslel. "Děsivější než liška nebo medvěd! Ještě hroznější než já! Jaké strašlivé monstrum to musí být! “ Rychle pohlédl doleva a doprava, srdce mu bušilo strachem. "Jestli mě Tomel uvidí, je se mnou konec," pomyslel si a jediným skokem opustil vesnici a utekl zpátky na horu.
*Tomel neboli Kaki je plod ovocného stromu tomelu japonského. Botanický název druhu znamená „Diovo ovoce“. Pro kaki se používá mnoho názvů, mimo výše uvedené například kakichurma, anglicky nebo německy též asijský nebo japonský persimmon, šaronské ovoce, korejské mango, medové jablko nebo čínská švestka.
Dokkaebiho poklad
Dokkaebi jsou legendární tvorové z korejské mytologie a folklóru. Dokkaebi, také známí jako „korejští skřítci/goblini“, jsou duchové, kteří mají mimořádné schopnosti, které používají k interakci s lidmi. Občas na ně hrají triky a občas jim pomáhají. Legendy popisují různé dokkaebi v mnoha podobách, nejčastěji ale nosí hanbok a většina má příjmení „Kim“.
Kdysi žili dva bratři. Starší bratr byl bohatý, rozmazlený, líný a sobecký. Mladší bratr - ačkoli byl chudým dřevorubcem - byl pracovitý a velkorysý.
Při sekání dřeva v lese sebral laskavý lesník ořechy gingko, které spadly na zem. První ořech schoval pro jeho dědečka a babičku, druhý pro rodiče, třetí pro manželku, čtvrtý pro děti a poslední pro sebe. Vložil ořechy do kapsy a začal se vracet domů.
Byl už soumrak a proto pospíchal. Tma však přišla podivně brzy a dřevorubec se ocitl v černé noci plné zlověstných výkřiků kukaček. Lesník byl vyděšen náhlou tmou a po chvíli si uvědomil, že se ztratil. Naštěstí však našel chatrč, ve které mohl strávit noc. Přestože byl vyčerpaný, nemohl usnout. Po nějaké době uslyšel drsné hlasy a rozruch. Rozhodl se schovat se ve skříni, dveře si ale nechal pootevřené, aby viděl.
Skupina goblinů vstoupila do místnosti, každý nesl velkou dřevěnou palici. Shromáždili se ve velkém kruhu a začali palicemi bouchat o podlahu. Pokaždé, když jeden z nich udeřil, objevila se hromada jídla a pití. Jen při tom pohledu začalo dřevorubci kručet v břiše. Ten zvuk přiměl skřítky pozastavit rozehranou hru a rozhlédnout se po místnosti. Mysleli si, že to byl hrom a tak se po chvíli ke své předešlé činnosti vrátili. Lesník však měl takový hlad, že z kapsy vytáhl jeden z ořechů a zakousl se. Tentokrát to ale byl moc hlasitý zvuk, který gobliny přiměl vstát a utéct z místnosti.
Celou noc zůstal lesník nehybný ve skříni a bál se, že se skřítci vrátí a najdou ho. Teprve po východu slunce vešel do místnosti a zjistil, že je plná zlata, stříbra a šperků. Snažil se posbírat co nejvíc šperků mohl a když odcházel, všiml si že jeden z goblinů si na zemi nechal svou palici. I tu si vzal s sebou, díky tomu se stal bohatým.
Starší bratr na dřevorubce hrozně žárlil. Navštívil svého mladšího bratra a požadoval vědět, jak přišel na poklad a magickou palici, a ten mu rád sdělil svůj příběh do detailu. Starší bratr ale nedokázal přestat myslet na všechen ten poklad, a tak většinu času nedával pozor a neposlouchal.
Ještě tu noc se vypravil do lesů a napodobil vše, co jeho mladší bratr ten večer dělal. Jelikož ale vyprávění nevěnoval moc pozornosti, nemohl si zapamatovat všechny detaily správně. Za nějaký čas se mu podařilo najít chatrč. Zvláštní ale bylo, že ji našel ještě před soumrakem a když se k ní přiblížil, obloha najednou zčernala. Tomu ale nevěnoval pozornost, protože byl nadšený z pokladu. Uvnitř si lehl na postel a jakmile zaslechl hlasy, schoval se do skříně.
Goblini si opět sedli do kruhu a začali palicemi bouchat do podlahy. Starší bratr byl ale nedočkavý, a tak se rychle zakousl do ořechu. Tentokrát se ale nikdo nepolekal. Místo toho trhnutím otevřeli goblini dveře od skříně a vetřelce začali bít. Pomocí svých kouzelných palic udělali bratra tenkého a vysokého jako bambusová tyč.
Celou noc se s ním goblini bavili, natahovali a zeštíhlovali. Za úsvitu se konečně vydali svou cestou a nechali ho tak. Starší bratr se mohl vrátit domů.