Korejská hudba dnes v podstatě znamená k-pop. Moderní hudba je ale jen odrazem celé hudební historie, která se psala celá tisíciletí. V umění se odráží veškeré cítění národa - snahy o politický vliv jiných národů, hojnost či nedostatek ve společnosti i přicházející nové myšlenky.
Dnes se proto na hudbu podíváme trochu nazpět.
První tóny korejské hudby
Hudba provází člověka už od nepaměti. Dokázala totiž nejen zahnat nudu, ale i podpořit myšlenku a nést kulturu a národního ducha.
V průběhu let se větvila různými směry mezi různé lidi různých vrstev. Ve velké míře se začala rozvíjet až za vlády krále Sedžonga (1418-1450) z dynastie Čoson.
Korejská tradiční hudba nakonec vytvořila 3 hlavní složky: hudbu náboženskou, dvorní, šlechtickou (legitimní) a lidovou.
Náboženská hudba
Náboženství je jednou z nejvýznamnějších faktorů formujících národní kulturu. Bližší pohled na korejská náboženství najdete v našem článku Korea a náboženství.
Za první sofistikovanou hudbu Koreje se pokládá doprovod různých šamanistických obřadů. Buď se provozovala ve formě vokální (muga) nebo jako instrumentální improvizace (shinawi) složená zejména z bubnů.
Šamanismus jako nativní korejská víra zaujala své místo ještě před příchodem náboženství jiných. Vzhledem k tomu, že z této doby se moc památek nedochovalo, je ale obtížné určit, jak taková hudba měla přesně znít nebo jak by se dala reprodukovat.
Dalším významným směrem korejského náboženství je z Indie a Číny převzatý buddhismus.
Buddhistické zpěvy můžeme dále rozdělit na nejobtížnější pŏmpchä - dlouhé zpěvy interpretované profesionálními zpěváky, jŏmbul - rychlé zpěvy ze súter zpívané mnichy v chrámech a nejjednoduššími byly lidové písně na buddhistické motivy hwačchŏng, které byly zpívány běžnými lidmi a v korejštině. Mezi ne-zcela náboženské lze zařadit i konfuciánské tradice, například obřad Konfuciovi nebo obřad královským předkům.
Dvorní hudba (čŏngdžä)
Dvorní hudba v Koreji vznikla v době Tří království. Za pozdější vlády dynastie Čoson se výrazně rozvinula. V této době byla také velmi ovlivněna blízkostí a vlivem Číny. I proto v ní můžeme nalézt mnoho podobností s čínskou kulturou.
Hudba byla šlechtou a královskou rodinou vyzdvihována a jejím hlavním cílem bylo podpořit společenský život vysoko postavených rodin.
I tato hudba by se dala rozdělit do více typů. Na královském dvoře se provozovala „domorodá” neboli původní korejská hudba (hjangak), pokorejštěná hudba čínského původu (tangak), ale i vyloženě čínská hudba rituální (aak).
Pro doprovod hudby čínského původu byly využívány i původně čínské nástroje jako například pchjŏngjŏng (souprava plochých kamenů tvaru L) nebo pchjŏndžong (souprava zvonů). Dále byly využívány i Korejské, zejména dechové nástroje – flétny sänghwang, piri, tchungso a další.
Další tradiční korejské nástroje doprovázely hjangak (původní korejskou hudbu). Z nich můžete znát napříklat kajagŭm, gŏmungo (strunné drnkací nástroje), smyčcový hägŭm nebo dvoustranný buben čanggu.
Šlechtická hudba (čŏngak)
Šlechtická pokojová hudba vznikla jako neformální zábava výše postavených. V 18. století se tento typ hudby dostal do nově vznikající střední třídy.
Taková hudba měla mnoho forem – žánrů a postupně se výrazně měnila. Některé z písní mohly být čistě vokální, oblíbené byly také zhudebněné básně doprovázené bubnem.
Lidová hudba (minjo)
Lidová hudba vznikla mezi běžnými lidmi, často se její znalost předávala z generace na generaci. Dnes se samozřejmě hudba lidová pohybuje i na profesionální úrovní.
Mezi nejvýznamnější žánry korejské lidové hudby patří pchansori – sólová vokální píseň s doprovodem bubnu a sandžo – instrumentální sólo s doprovodem bubnu většinou hrané v rychlém tempu.
Lidová hudba zahrnuje také mnoho žánrů spojených s tancem.
Lidových písní byste našli stovky, ne-li více. Mezi nejznámější patří Dong, Dong, Dongdämun, nebo soubor písní Namdo dŭlnorä a také píseň Arirang, která byla zařazena do nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO.
Zdroje: Britannica, SONGLiNES, Korea.net